TANEC PODLE REGIONŮ
Řecký lidový tanec podle regionů: pevnina, ostrovy a Pontos
Řecký tanec se mění s krajinou: pomalé horské tance v Epiru, lehké ostrovní kroky a rychlá kola, která si Pontští Řekové přinesli z Malé Asie.
Podívejte se na vstupenky na Doru Stratou na GetYourGuide ↗Pevninské Řecko: těžké kroky, pomalé tempo, kořeny v horách
Tance z Epiru, Thesálie a středního Řecka bývají usedlé a záměrné – dlouhé řady tanečníků propojené pažemi od lokte k lokti, pohybující se odměřeným tempem, které dává prostor vedoucímu tanečníkovi k improvizaci. Tsamiko je nejjasnějším příkladem: historicky mužský tanec spjatý s klefty, tančený tak pomalu, že technika a držení těla znamenají víc než rychlost. Utvářel to terén. Příkrá, skalnatá horská krajina rodí tance stavěné na kontrolu spíše než na rychlé nohy, prováděné tempem, které sedí nerovnému povrchu a těžkému tradičnímu oděvu, ne rovné otevřené taneční ploše.
Ostrovní ráj v Egejském moři: lehčí krok, rychlejší obraty
Ostrovní tanec zní jinak už od prvního taktu. Tance jako syrtos a ballos jsou rychlejší, lehčí na nohy a tančí se v kratších, těsnějších kruzích, které se hodí spíš na malé přístavní náměstí než na horskou mýtinu. Století námořního obchodu a užších kontaktů mezi ostrovními komunitami vytvořila taneční slovník, který upřednostňuje rychlé, přesné kroky před pomalou těžkostí pevniny. Stejné logice se podřizuje i kroj – obecně lehčí látky a jednodušší siluety než těžké vlněné oděvy horských oblastí, praktické pro teplejší, přímořštější podnebí. I doprovodná hudba má tendenci být svižnější, postavená na strunných nástrojích a ručních rámečkových bubnech spíš než na kapelách s klarinetem, které jsou typičtější pro vesnické tance na pevnině.
Makedonie a Thrákie: vlastní taneční jazyk severu
Severní oblasti Řecka leží na skutečné křižovatce kultur a jejich tance to dokazují – liniové a kruhové formace, které mají rodinnou příbuznost s tanci napříč jižním Balkánem, často stavěné na nepravidelných, asymetrických rytmech spíše než na sudých dobách běžnějších dále na jih. Vesnické tance zde formovala staletí kontaktů přes měnící se hranice, což vytvořilo osobitý regionální charakter, který záměrně využívá široký národní program. I kroje a hudební nástroje se v těchto regionech mění – často upřednostňují těžší výšivky a další dechové nástroje vedle klarinetu – což dokazuje, že „řecký lidový tanec“ nikdy nebyl jedinou tradicí, ale mozaikou sešívanou region po regionu.
Kréta: ostrov s vlastní svébytnou tradicí
Kréta je obvykle vnímána jako svébytný taneční svět, nikoli jen jako součást „ostrovů“ obecně. Její tance pohání krétská lyra, třístrunný smyčcový nástroj držený vzpřímeně na koleni, s jasným a pronikavým tónem, který se zcela liší od zvuku klarinetu z pevniny. Tance jako pentozali se pohybují v opravdovém tempu, s rychlými kroky s překřižováním nohou a náhlými skoky, které odměňují fyzickou výdrž spíše než pomalou kontrolu. Krétská taneční kultura navíc zůstává neobvykle živá i mimo jakékoli pódium – dodnes je ústředním prvkem svateb a slavností po celém ostrově, nejen zachovaná pro představení.
Pontští Řekové: tance přenesené přes moře v roce 1922
Pontský taneční tradice vůbec nevznikla v Řecku – přišla tam. Pontští Řekové žili po staletí na pobřeží Černého moře v Malé Asii, než je výměna obyvatel v roce 1923 donutila opustit Turecko – zhruba milion a půl Řeků. Přinesli si s sebou své tance: sevřené, rychle se pohybující kruhy, ramena často ve vzájemném dotyku, poháněné pronikavým tónem kemenche (pontské lyry) spolu s bubny. Výsledkem je jeden z fyzicky nejintenzivnějších tanců v celém řeckém repertoáru – přímé spojení s řecky mluvícím světem, který už na svém původním místě neexistuje.
Proč se jeden večer snaží obsáhnout všechno
Jediný program lidových tanců, který během jednoho večera projde několika těmito tradicemi, je vlastně zhuštěnou lekcí zeměpisu. Pomalé pevninské tance, svižné ostrovní kroky, osobitý krétský a makedonský styl i fyzicky odlišná pontská tradice – každý z nich vypovídá o krajině, historii i vnějších vlivech, které je utvářely. Vidět je v rychlém sledu za sebou – v krojích, s živou regionální hudbou a se změnou nástrojů i tempa mezi nimi – ukáže šíři „řeckého lidového tance“ způsobem, který žádný jednotlivý tanec, byť sebevíc mezinárodně proslulý, nikdy nedokáže předvést sám o sobě.